Vančura pro smrtelníky
01/010
Závorou jejího chudáctví je prostor.
//
Tahle věta převrací očekávání: místo aby prostor nabízel únik nebo svobodu, je závorou – překážkou. Krajina je široká, ale neotevřená. Prostor tady nepomáhá překročit chudobu, ale ji zajišťuje. Vančura tím zdůrazňuje, že bída není jen sociální nebo ekonomická – je vtisknutá do tvaru světa. Tohle místo není chudé navzdory krajině, ale právě skrze ni.
01/009
Krajina protékaná řekou, krajina s holými skalami, s políčky, jejichž plochy se úzce táhnou po svazích pahrbků, s kostelem nad vodou probodávajícím tůni obrazem kříže, krajina chudá a krásná s chocholy keřů, naříkající a patetická, na sever, na jih, východ i západ se uzavírá dálkou.
//
Nejdřív jsem měl obavy, že komentovat větu po větě nedává smysl. Co se dá vytěžit z jedné věty? Ale ukazuje se, že právě tyhle jednotlivé věty jsou nabité – tahle by snesla samostatnou seminárku. Tak jo. Máme před sebou krajinu. Naši krajinu. Není popisována poprvé, ale dostává čím dál víc lidských, společenských prvků. Okolí je rámcem našeho života, najdeme v něm určité dané konstelace, rytmy, tvar a vliv. Otevírá – nebo naopak uzavírá – možnosti, které jsou v tomhle případě popsány jako zablokované ve/do všech směrech.
Zůstává ale pořád ten samý protiklad: dá se tu najít i krása, hojnost, patos. Vančura vkládá napětí do samotného rámce – stupujeme do něj stále hlubším krokem.
01/008
Byla ztracena míra ve vypravováních a slovo stěží učiní pravdu velikou, když její všednost je obecná a když platí za prach a popel.
//
Narušená je i samotná schopnost mluvit smysluplně — lidé vedou prázdné řeči, a když už se řeč náhodou dotkne něčeho podstatného, nikoho to nezajímá. „Pravda“ o podmínkách, v nichž dělníci kolektivně přežívají, je už dávno obroušená ze všech stran. Nic nového, nic překvapivého. Není tam nic, co by ještě mohlo někoho zvednout ze židle.
01/007
Mzda dělníků, odměřená na dlaň, je malá, malý je jejich život a malé jsou příhody jejich zoufání.
//
Trochu víc o dělnících, co berou nemožné podmínky jako normu.
(Mimochodem: neděláme to náhodou taky? Přizpůsobení, odevzdanost, a jsme s tím úplně v pohodě. Jako kdyby někdy existoval život mimo kolektivní zeitgeist — a my zrovna byli ti výjimky. Ale nechci se Vančurovi moc plést do řemesla.)
Tak ty zatracený, ubohý dělníci. Bezvýznamní lidičky, nikdo, nic. Žádný vrcholy, žádný události, žádný vzepětí. Ani základní věci nemají jistý. Málo peněz, málo života, málo smyslu.
01/006
Pohrbený klid byl povětřím této krajiny a vášeň jediným bleskem.
//
Jeden česko-český překlad: Všude vládla tichá rezignace. Jen občas někdo pocítil vášeň.
Vančurův jazyk ale dělá něco úplně jiného: vybízí k představivosti a zároveň naznačuje různé významy, které běží vedle sebe — jako kdyby měl text několik vrstev najednou.
01/005
Pod ranami a šviháním nebouřila se bolest, noví příchozí stali se podruhy a nebylo jich více.
//
Ani tady se nedozvíme, odkud se to násilí vlastně bere. Rány, švihání na jedné straně, podruzi na druhé — to ale přece naznačuje klasické vydírání, původem zcela lidské.
Ale znovu: když už se z toho zatraceného místa nikdo nedostane, proč sem vůbec přicházejí lidé z jiných koutů země — právě sem, i když jich má být jen pár?! Poslední slova tedy vlastně ani nepřekvapují — na takový život opravdu nikdo nemá chuť.
Bolest se nebouřila. Je to výčitka. Vančura neútočí tolik na násilí samotné, ale na pasivitu oběti. Odsuzuje mlčení. Rozdává hodnocení bez zaváhání. Není to autor, který by normativu nechával na čtenáři. Rozhodně ne.
01/004
Staré pokolení dělníků hřešilo proti sobě samému a k zetlení byly přivedeny zdar a síla.
//
Vančura tady někoho obviňuje, ale nedává moc detailů. Mluví o „starém pokolení dělníků“ – neříká, co přesně udělali, jen že „hřešili proti sobě samým“. To působí, jako by si sami nějak ublížili, nebo sešli z cesty, kterou si měli držet. Následek je těžký: „zdar a síla“ – dvě pozitivní, silná slova – skončily v „zetlení“, tedy v rozkladu, hnilobě. Věta je krátká, ale hodně tvrdá. Není v ní lítost ani omluva. Jen konstatuje, že něco důležitého bylo ztraceno a že si za to můžou sami.
01/003
V tomto údolí hlad vládl příliš dlouho.
//
Jaké údolí? V tomto nepojmenovaném, o němž zatím vůbec nebyla řeč. A co znamená, že jeho obyvatelé mají příliš dlouho hlad? Rok? Deset let? Celá generace? Vančura nemaluje konkrétní fakta, ale vytváří dojem – obraz, který se v nás usazuje. Hlad tu není jen tělesný stav, ale personifikovaná síla, která určuje velkou část každodenního života.
Hlad v textu může souviset s neúrodnou krajinou. Zároveň ale platí, že pokud taková situace trvá příliš dlouho, lidé na ni obvykle reagují – například tím, že odejdou jinam, kde jsou podmínky pro život lepší. Zdá se, že se z toho údolí z nějakého důvodu nemohou dostat.
01/002
Vzejdou právě tak, jako řeč, než konečně zazní hlasem, vzchází za dlouhého mlčení.
//
Ještě opravdu nevíme nic o ničem a Vančura zůstává u maximálně metaforického kreslení. Otevírá velký román 20. století a naznačuje utopii: na základě nemožných podmínek a okolností už vznikají ve skrytu výjimečné výsledky — i když na to budeme muset dlouho čekat. Nechme se překvapit.
Nápadné je, že v sousedících větách se opakovaně vrací jedno sloveso ve třech různých tvarech a významech: nevzešly, vzejdou, vzchází. Není to určitě náhoda — Vančura tak ukazuje pohyb v čase i v možnostech. Co dřív nevzešlo, může teprve vzejít, a mezitím už vzchází – pomalu, nenápadně, podobně jako řeč, která se dlouho formuje, než se stane slyšitelnou. Vývoj není skokový, ale pozvolný, téměř skrytý.
01/001
Země, jež sotva pokrývá porfyr, rulu a svor v končinách střední Vltavy, nehluboká ornice a špetka jílu na západních svazích pahorkatiny nepojmenované, dno všednosti, podlaha bídy, daleko není tak nicotná, aby z ní nevzešly lesy.
//
Tak jo. Vančura tady nabízí informace geologické a geografické, pak trochu normativní odkazy – co můžeš tam někde očekávat jako zemědělec konkrétně a taky jako člověk vůbec: bídu s nouzí, tupou všednost. Ale pak něco nečekaného: i v takových podmínkách může se vyvinout mimořádná konstelace – les jako symbol života, krásy a budoucnosti.
Ale vraťme se nejdřív ke slovní zásobě. Porfyr, rula a svor. Znáš je, tyhle horniny? Když jsem to četl poprvé, znělo mi to jako různé choroby – někde na úrovni rakoviny. Jsem překvapený, že se čtenáři těmito údaji nenechali odradit. Vypravěč nám očividně chce přiblížit prostředí a jeho aktuální stav. Jsme v Čechách, je tu Vltava, neúrodná zem ale i lesy. Jsme jižně od Prahy, ale nechce nám prozradit, kde přesně. Máme tu tedy určitý protiklad: specifická sestava hornin pro geologa, a přitom hrubě popsané místo děje – opravdu si nemáme lámat hlavu nad nějakou konkrétní vesnicí. Je to bezvýznamná krajina, prostá, ničím výjimečná – dno všednosti, podlaha bídy.