Zoltán Kodály

Rozhovor

[— Jaká otázka zaměstnává Zoltána Kodálye na prahu jeho sedmdesátých narozenin?]

— Připravuji se na smrt.

[— ?]

— Podle Písma svatého trvá lidský život, když se dobře daří, sedmdesát let. V tuto chvíli bych však neumíral rád, protože bych musel zanechat mnoho věcí v polovině. U vrcholu svého života jsem si totiž uvědomil, že i tu nejkrásnější hudbu píšeme nadarmo – nebo jen pro cizinu –, pokud nejdříve nepřivedeme vlastní národ tak daleko, aby dokázal pochopit, co píšeme, a neptal se – samozřejmě maďarsky: „Sonato, que me veux-tu?“ (Co ode mne chceš, sonáto?) Proto jsem mnohé ze svých skladatelských plánů nechal nedokončených a začal psát pěvecká cvičení pro děti.

[— Mnozí si ještě pamatují, jak velkou událostí v našem hudebním životě bylo, když poprvé zazněly Kodályho dětské sbory. Víme také, že školní výuka zpěvu díky Vaší iniciativě a Vaší práci zaznamenala pozoruhodný rozmach.]

— Rozmach zaznamenala, ale v posledních letech se opět zhoršila. Bylo by zapotřebí velkého počtu nových učitelů, ale ani ti staří, stále působící, již nedosahují tak dobrých výsledků jako dříve, protože počet hodin zpěvu ve školách nebyl zvýšen, nýbrž snížen.

[— Hudební výchova se přece stále vyvíjí, ne? Také vysoká škola byla reformována.]

— I na vysoké škole se počet hodin vyhrazených hudbě snížil, protože týdně je deset hodin určeno nepěveckým předmětům. Tak tedy vysoká škola nadále vychovává hluchoslepé hudebníky.

[— ?]

— Hluchým nazývám hudebníka, který neslyší to, co slyší, to znamená: nedokáže to zapsat. Němým je ten, kdo nedokáže přečíst předložené noty bez mechanické pomoci (bez nástroje). To jsou dvě kritéria plně rozvinutého hudebního sluchu. A tyto zkoušky většina diplomovaných absolventů vysokých škol nesloží. Kdo je složí, ten se tomu na vysoké škole nenaučil. Tento základní nedostatek našeho hudebního vzdělávání pozoruji už od svých studentských let. Můj slavný spolužák Emmerich Kálmán například ani v posledním ročníku nedokázal zazpívat jednoduché fugové téma z listu.

[— Jak bylo možné, pane profesore, že jste během svých více než čtyřicetiletých pedagogických činností tomu nedokázal zabránit?]

— Dva světové válečné konflikty a to, co bylo mezi nimi, jsou možná dostačujícím vysvětlením. Kromě toho jsem mezi svými profesorskými kolegy stál dosti osamocen. Většina z nich byla vychována podle německého systému a jiný neznala.

[— Obrátilo se od té doby něco k lepšímu?]

— Po osvobození se situace postupně zlepšovala. Avšak reforma vysokých škol před třemi lety – jejíž zavedení, mimochodem, způsobilo pět měsíců „prázdnin“ – naše tehdejší snahy zmařila, takže schopnost hudebního čtení a psaní je dnes méně rozšířena než před třemi lety. Mnozí z našich hudebníků se domnívají, že jde o vrozenou schopnost, a komu nebyla dána, ten se ji nemůže naučit. Kdo touto schopností disponuje, je obdivován jako kdysi na vesnici několik málo lidí, kteří uměli číst a psát. Přitom se jedno dá naučit právě tak jako druhé.

[— Proč je vlastně tak důležité, aby hudebník dokázal ihned zapsat to, co slyší, a stejně tak zazpívat to, co vidí?]

— Protože bez této schopnosti nemůže existovat hudební kultura, právě tak jako nemůže existovat kultura literární bez znalosti čtení a psaní. Je známo, že každý národ měl nejprve kulturu ústního předávání a že přechod od ní ke kultuře písemné byl všude spojen s většími či menšími obtížemi. Co se týče hudby, stojíme stále ještě jednou nohou v předpísemné kultuře a to brzdí náš postup. Mnozí si lámou hlavu nad tím, proč na mezinárodních soutěžích často dopadáme tak špatně. Jednoduše proto, že začínáme hudební výuku na nástroji, a ne zpěvem — s čtením a psaním. Hudebníci vychovaní pomocí solfeggia v Sovětském svazu, ve Francii, v Anglii, Itálii a v Belgii se již brzy v praxi učí, co je hudební slovo, co je fráze, jak frázi rozumně členit, zdůraznit důležitější tóny sotva postřehnutelným akcentem a jak nepodstatné přejít. Už roku 1906 jsem v Berlíně od ruských kolegů slyšel, že se u nich čtení a psaní not vyučuje s velkou pečlivostí ve zvláštních hodinách. Tento předmět se nazývá „Frazirovka“. Ruská hudební výchova tedy zřejmě šla od počátku správnou cestou. Ve hře takto vychovaného hudebníka je slyšet, že rozumí tomu, co hraje. To velké části našich hudebníků chybí.

[— Pracuje u nás někdo v tomto směru?]

— Jednotlivci už správnou cestu nastoupili, například v Pécsi a v některých obvodech našeho hlavního města na městských hudebních kurzech. Na prvním místě Békéstarhos. Tato škola zatím nejzřetelněji ukazuje, čeho lze novou metodou dosáhnout. A právě tuto školu chtějí nyní zrušit! Musíme usilovat o to, aby správná hudební výchova nebyla výsledkem náhodného experimentování jednotlivců, nýbrž aby byla zavedena obecně. Musíme dosáhnout, aby hluchoslepí hudebníci co nejdříve zmizeli z naší kulturní krajiny. Pak teprve může skutečná práce začít a hudební kultura být zpřístupněna nejširším masám.

(1952)