01/009
Krajina protékaná řekou, krajina s holými skalami, s políčky, jejichž plochy se úzce táhnou po svazích pahrbků, s kostelem nad vodou probodávajícím tůni obrazem kříže, krajina chudá a krásná s chocholy keřů, naříkající a patetická, na sever, na jih, východ i západ se uzavírá dálkou.
//
Nejdřív jsem měl obavy, že komentovat větu po větě nedává smysl. Co se dá vytěžit z jedné věty? Ale ukazuje se, že právě tyhle jednotlivé věty jsou nabité – tahle by snesla samostatnou seminárku. Tak jo. Máme před sebou krajinu. Naši krajinu. Není popisována poprvé, ale dostává čím dál víc lidských, společenských prvků. Okolí je rámcem našeho života, najdeme v něm určité dané konstelace, rytmy, tvar a vliv. Otevírá – nebo naopak uzavírá – možnosti, které jsou v tomhle případě popsány jako zablokované ve/do všech směrech.
Zůstává ale pořád ten samý protiklad: dá se tu najít i krása, hojnost, patos. Vančura vkládá napětí do samotného rámce – stupujeme do něj stále hlubším krokem.