01/001
Země, jež sotva pokrývá porfyr, rulu a svor v končinách střední Vltavy, nehluboká ornice a špetka jílu na západních svazích pahorkatiny nepojmenované, dno všednosti, podlaha bídy, daleko není tak nicotná, aby z ní nevzešly lesy.
//
Tak jo. Vančura tady nabízí informace geologické a geografické, pak trochu normativní odkazy – co můžeš tam někde očekávat jako zemědělec konkrétně a taky jako člověk vůbec: bídu s nouzí, tupou všednost. Ale pak něco nečekaného: i v takových podmínkách může se vyvinout mimořádná konstelace – les jako symbol života, krásy a budoucnosti.
Ale vraťme se nejdřív ke slovní zásobě. Porfyr, rula a svor. Znáš je, tyhle horniny? Když jsem to četl poprvé, znělo mi to jako různé choroby – někde na úrovni rakoviny. Jsem překvapený, že se čtenáři těmito údaji nenechali odradit. Vypravěč nám očividně chce přiblížit prostředí a jeho aktuální stav. Jsme v Čechách, je tu Vltava, neúrodná zem ale i lesy. Jsme jižně od Prahy, ale nechce nám prozradit, kde přesně. Máme tu tedy určitý protiklad: specifická sestava hornin pro geologa, a přitom hrubě popsané místo děje – opravdu si nemáme lámat hlavu nad nějakou konkrétní vesnicí. Je to bezvýznamná krajina, prostá, ničím výjimečná – dno všednosti, podlaha bídy.